Moi! Vítejte na blogu věnovaném Finsku - zemi jezer, sobů a salmiakki. Poznejte sever z pohledu středoevropanky.

O hromadné dopravě podruhé

18. ledna 2015 v 9:30 | Majka |  Život ve Finsku
Tak jsem tu zas. Od mého příjezdu uplynul necelý týden, a už když pilot zahajoval přistávací manévr, začalo sněžit... A ještě nepřestalo. No dobře, chvílemi přestalo. Nicméně, co tím chci říct je, že Finsko zasypalo tolik sněhu, že si o tom čeští vlekaři s těmi jejich "ideálními podmínkami" a technickou břečkou můžou nechat jenom zdát. Silnice druhého největšího města v zemi připomínají krkonošské stezky na vrcholu lyžařské sezóny (když se tedy poštěstí ten sníh) a cesta autobusem do školy připomíná cestu skibusem do Špindlu. A právě doprava mě přivedla k dalšímu článku. Na toto téma jsem se už jednou rozhořčovala (částečně zde), ale zdá se to být nevyčerpatelnou studnicí nových úsměvných poznatků. Toť moje dosavadní příhody:

Ach ty boty
Na tenhle fenomén jsem přes prázdniny skoro zapomněla. Ale Finsko se vám začne připomínat už v Praze v gate-u. Proč je tady tolik lidí v ponožkách - aha. Letím do Finska. Spousta Finů totiž z nějakého důvodu považuje jakýkoliv dopravní prostředek za natolik domácké prostředí, že si tam musí sundat boty. Linkové autobusy, vlaky, letadla, někteří to dělají i v hospodách. Nad tím mi zůstává rozum stát. Milí Finové, je sice fajn, že se vám nepaří nohy, ale měla bych pro vás dvě drobné poznámky: 1. Ne každý se rád dívá a hlavně čichá vaše nohy, které rozhodně nevoní po fialkách. 2. Kdybyste všude nechodili ve vlněných ponožkách a pohorách, možná by se vám ty nohy tolik nepařily. Díky.

Dálnice jako bílá pláň
Tento jev už jsem jednou zažila - v zimě 2011 v Rovaniemi (na severu sice dálnice téměř neexistují, ale kolem města pár kilometrů čehosi takového je). A to se mi tahle podívaná naskytla jen z mostu. Můj druhý zážitek je trochu čerstvější, necelý týden starý. Bylo kolem dvou hodin ráno, jela jsem autobusem po jedné z hlavních dálnic - Helsinki-Tampere. Jenže ta dálnice nebyla vidět, jenom bílá pláň se svodidly uprostřed. Autobus si razil cestu závějemi a chumelenicí a stěrače beznadějně zamrzaly na okně, až se divím, jestli řidič vůbec něco viděl nebo jel "na jistotu". Silničáře jsme potkali cestou asi dvakrát, ale zásadně jeli jen v protisměru. Hmm. Na místo určení jsem dorazila s půlhodinovým zpožděním, nicméně jsem byla velmi vděčná za to, že jsem ještě naživu.

Fronta? Co?
Další zajímavý poznatek je neschopnost Finů stát ve frontě. Jeden z učitelů nám to kdysi potvrdil, že prý jsou z toho nervózní. Hádejte co, já taky nerada stojím ve frontě, ale tenhle malý vynález je tu od toho, aby nám všem trochu usnadnil čekání na autobus. Jak to tedy vypadá v praxi? No zezačátku jsem byla blbá slušňačka a vždy si na zastávce trapně stoupla za toho posledního. Jenže jak se trousí další a další lidi, myslíte si, že si zase stoupnou za vás? Omyl. Pravý Fin se prostě nasere co nejvíc dopředu, hodí batoh do sněhu (WTF?) a čeká. Takže když si hezky stojíte dejme tomu jako třetí v pořadí na zastávce a hledíte si svého, musíte počítat s tím, že přijde minimálně dalších pět lidí a prostě se postaví buď před vás nebo úplně před všechny. Pak se najednou divíte, jak je možné, že jste začínali na tak výhodném místě, a najednou nastupujete skoro jako poslední. Zvláštní je, že to všem připadá úplně normální.

Batohový chuligán
Tohle se děje asi všude a vymýtit tento zlozvyk se zdá nemožné. Level Finland: Pokud v autobuse sedíte v uličce, snažte se co nejvíc uskromnit, abyste neschytali palbu od všech lidí a tašek, co projdou kolem vás. Stejně to schytáte, ale možná ne tolik. Nejhorší, co se může stát, je však rebel s batohem. Ten největší kretén si stoprocentně stoupne vedle vás a batohem vyráchaným ve sněhu (viz předchozí odstavec) vás bude v každé zatáčce mlátit přes hlavu. Protože si ho prostě NEMŮŽE sundat.

Bez čepice ani krok
Nejprve tedy musím uvést na pravou míru, jak to s těmi čepicemi je. Chlapci a chlapi většinou čepice v zimě nosí. Ale z ženami je to zapeklité. Přibližně do 15 let, kdy je vliv rodičů ještě znát, dívky také většinou nosí klasické čepice s bambulemi. Důchodkyně též. Ale mezi 15 a řekněme 60 lety dívky a ženy čepice nenosí, ani kdyby byla absolutní nula a z nebe padaly ledovce. A když už teda náhodou čepici mají, tak je to takový ten kousek hadříku na běžky, který mají nasazeny na špičce hlavy jako to u nás nosí typičtí "strejcové". Zato jsou omotány několika šálami, mezi kterými se jim naprosto ztrácí obličej.

A teď proč o tom mluvím. Tedy já osobně, když vlezu do autobusu, kde je milion lidí a asi dvě stě stupňů, tak opravdu nestojím o to, aby mi bylo ještě větší horko. Prostě si čepici, rukavice i šálu sundám. Jenže jsem jediná - ještě nikdy jsem neviděla, že by si nějaký Fin či Finka odepli byť jen knoflíček, radši se dál paří v těch šesti vrstvách, co mají na sobě. Takže boty vám vadí, ale tohle ne? Nechápu.

Výlet skibusem
Tahle příhoda mě potkala před pár dny. Jela jsem domů autobusem, a když jsem nastoupila, koukám, že autobus je plný dětí s běžkami. Došlo mi, že se asi vracely ze školního běžkového výletu. Naštěstí se chovaly spořádaně a během jízdy nikdo nepřišel o oko. Tak mě napadá, když tím autobusem jely asi 10 minut, to by cestu zpátky nezvládly na těch běžkách?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lawiane Lawiane | Web | 28. února 2015 v 22:47 | Reagovat

Nosila su ve Finsku čepici - bože to né, všichni museli poznat, že su cizák. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama