Moi! Vítejte na blogu věnovaném Finsku - zemi jezer, sobů a salmiakki. Poznejte sever z pohledu středoevropanky.

Díl I. - sociální interakce

23. března 2014 v 12:32 | Majka |  Depresivní koutek
O Finech koluje spoustu stereotypů. Jsou chladní. Jsou tiší. Nevyjadřují emoce. Jsou to alkoholici s depresivními a sebevražednými sklony.

Lidé, kteří byli ve Finsku na dovolené, vám řeknou naprostý opak a přidají spoustu dalších superlativů. Jsou přátelští. Jsou upřímní. Jsou slušní. Nezávidí a nekradou. Ve všem mají pořádek. A vůbec nepijí tolik, jak si ostatní myslí! Jo a taky finština je tak úžasný a nádherný jazyk!

Já se musím přiznat, že po téměř dvou letech života zde jsem z této euforie dávno vystřízlivěla. Co mi na téhle technicky, designově a společensky vyspělé zemi tak vadí, ptáte se? Tak já vám to povím. Severská deprese není jenom stereotyp, je to čirá pravda. Jak to tu Fini mohou vydržet? V tomhle příšerném počasí, v téhle příšerné nudě, a hlavně jak to můžou vydržet sami se sebou? WTF, neboli Welcome To Finland!


Jestli mi něco jde dost dobře, tak je to pozorování lidí neboli people watching. Samozřejmě jsou světlé výjimky, jako moje úžasná a milující finská rodina, bez které bych tu jen těžko přežila, ale jinak musím přiznat, že národ větších asociálů ve světě jen těžko pohledat. Popíšu vám typický den ve Finsku, který mi dost často připadá jako pozorování rybiček v akváriu nebo chcete-li zvířat v zoo. Pozorování je povoleno, ale je to tak jediné, co můžete dělat. Krmení či hlazení zvířat je přísně zakázáno.

Ráno se vzbudíte. Potkáte spolubydlící, v případě, že chcete být extrémně slušní, zamumláte něco nesrozumitelného a oni vám stejně nesrozumitelně odpovědí. Nebo neřeknete vůbec nic. Snažíte se více méně vyhýbat očnímu kontaktu či se jinak dostat druhému do cesty a narušit osobní prostor v okruhu dvou metrů.

Jdete na autobus. Partička teenagerů v teplácích rychle ukončí proces ranního vypalování dásně, vyfoukne vám dým do obličeje a spořádaně s vámi nastoupí předními dveřmi do autobusu. V autobusu: pečlivě si vybrat místo je váš klíčový úkol. Nejlepší místa tradičně zaberou drzí chlapci ve věku kolem deseti let, kteří právě dopili svůj ranní euro shopper energy drink za 90 centů, a teď se zaujatě věnují každý svému chytrému telefonu značky Nokia za 900 euro, občasně na sebe pokřikujíce důležité poznatky. Babičky o berlích, které ti chlapci při nástupu stihli předběhnout, mají smůlu. Musí zůstat stát nebo doufat, že je pustí sednout někdo jiný, kdo zrovna nemá v/na uších sluchátka nebo není absolutně ztracen na své pravidelné toulce vlastními myšlenkami.

Pokud je autobus přeplněn, většina lidí se koncentruje v prostoru kolem dvěří, kam je vytlačily 4 matky s kočárky, jejichž děti vesele pobíhají po celém autobuse. Když chcete vystoupit, musíte se ven protlačit, protože nemůžete počítat s tím, že někdo vystoupí ze dvěří, abyste mohli projít. Naopak, ještě na vás budou s prominutím blbě čumět a nadávat, jak je autobus plný. Pokud sedíte a chcete vystoupit, musíte k popsanému procesu navíc ještě absolvovat další - pokud sedíte u okénka, musíte okázale zmáčknout tlačítko stop, aby si toho individuum vedle vás bylo dostatečně vědomo a umožnilo vám projít. Pokud naopak někdo vedle vás chce vystoupit, pouze se otočí vaším směrem a začne se ošívat, dokud ho nepustíte, případně vyštěkne "tady vystupuju". Nějakého toho kiitos se jen těžko dočkáte.

Jdete do školy/práce. Pokud máte to štěstí, že studujete/pracujete v mezinárodním prostředí, následují část dne bude probíhat celkem normálně. Pokud ne, strávíte několik hodin v téměř naprostém tichu, narušovaném pouze tichým hlasem učitele. V době oběda si poklidně vystojíte frontu, naberete si jídlo, zaplatíte, sednete si nejlépe sami ke stolu co nejdále od ostatních, abyste nemuseli narušovat ničí osobní prostor.

Jdete domů a cestou musíte nakoupit. Když se svým košíkem plným chleba a čínských polívek prokličkujete mezi bezcílně bloumajícími Finy, dostanete se k pokladně, kde se důchodci budou hádat o zlevněné psí granule a desetiletí chlapci (zvaní Jonne), které jste ráno potkali v autobuse, vystojí frontu, aby si mohli doplnit zásoby energeťáků.

To je přibližný výčet sociálních interakcí během normálního dne. Teď si představte, že je pátek večer. S vědomím, že jste za uplynulý den s ostatními prohodili kolem tří slov, se těšíte na party. Pravá finská party probíhá takto:

Jdete se předkalit k někomu domů. Vypijete co nejvíce levného alkoholu, který jste si stihli koupit před devátou v supermarketu, protože díky přemrštěným daním na alkohol byste jinak v baru mohli nechat celý svůj měsíční příjem. Takže tedy jste u někoho doma, tradičně všichni sedí v kruhu, každý si úzkostlivě hlídá svůj drink, oči upřené na plechovku, občas někdo něco prohodí. Extrémně asociální jedinci se spojí a jdou hrát wowko, ti ostatní se snaží udržet jakousi konverzaci, případně se pohádají, čí drink chutná méně odporně (ano, levné finské pivo či levné dovozové víno, to je... JUST NO).

Když je lednice beznadějně prázdná a polovina lidí party vzdala a odešla domů, ostatní se půl hodiny rozmýšlejí, jestli půjdou do baru/klubu. Teď začíná pravá zábava. Na tanečním parketu potkáte dva druhy lidí. Přehnaně nalíčené a obnažené holky, kterých si vlastně nakonec nikdo nevšímá, a běžné Finy, kteří tancují asi tak dobře jako člověk zasažený proudem (osobně se řadím do skupiny druhé).

Finská verze sociální interakce zvané balení je naprosto nevídaný a nepochopitelný proces. Fini zásadně projevují pravé emoce a vyjadřují niterní myšlenky nejdříve po dvou promile alkoholu v krvi. Nejodvážnější z nich to jsou schopni s vámi dotáhnout třeba až na první metu! Pokud svůj záměř uskutečnili, tak si vás zpravidla přestanou na zbytek večera všímat.

Řeknete si ok, kašlat na to. Na další party si vás nebudou všímat vůbec. A na další party se od přátel dotyčné osoby dozvíte, že k vám chová určité sympatie. Když se oné osoby na toto téma zmateně zeptáte, potvrdí vám slova svých kamarádů a možná vám věnuje nějaké to láskyplné objetí! Nicméně na další party si vás opět nebude všímat, tak ještě zmateněji začnete toto téma probírat s přáteli dotyčné osoby. Ti vám potvrdí, že osoba k vám opravdu chová sympatie, nicméně je příliš stydlivá na to, aby se jakkoli projevila. Oslovíte tedy onu osobu a ta vám s blaženým výrazem bezeslova věnuje tentokrát pět vteřin ploužáku, načež klub zavírá. Osoba se vypaří a ani se nerozloučí.

Vidíte sebe samého (samu) lapeného v tomto nekonečném asociálním kruhu. Jak z něj ven, když dotyčná osoba vás má ráda, ale příliš se stydí se na vás vůbec podívat, tak raději předstírá, že neexistujete, a ostatní tvrdí, že jeho stydlivost ho v jeho asociálním chování omlouvá? A vy, deformovaní životem v téhle depresivní zemi, se přísně držíte zákazu hladit zvířata za mřížemi či rybičky v akváriu, abyste náhodou nevybočili z asociálního průměru a nebyli tak považováni za přehnaně opovážlivého.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama