Moi! Vítejte na blogu věnovaném Finsku - zemi jezer, sobů a salmiakki. Poznejte sever z pohledu středoevropanky.

Za norskými Lofoty (2)

27. července 2016 v 16:00 | Majka |  Výlety
Slíbila jsem pláže, orly, více ryb a také třeba horu Saana. Pokračujeme z minula - druhá část výletu na norské Lofoty! Zatím jsem měla za sebou tři dny a téměř 4000 kilometrů na cestách. Proto byl den čtvrtý dnem spíše odpočinkovým

Den čtvrtý: Svolvaer-Kabelsvåg-Henningsvaer a zpět, asi 50 km

Zatímco noc i ráno byly jasné, hned po snídani začalo pršet, což nám trochu překazilo plány na denní výletování. Ve Svolvaeru se zatáhlo a místo usmívajícího se Slunce se na nás akorát šklebily sušené tresky.

Vydali jsme se tedy do vedlejší vsi - Kabelsvåg, která má lokální význam díky svému akváriu. Byl to opravdu decentní plán pro deštivé dopoledne, zvláště díky kvartetu hravých tuleňů a vydře, která si v domečku nepřetřžitě drbala vlastní zadek a tvářila se u toho vskutku samolibě. Pokračujeme dál. Cesta vede prostředkem ostrova, takže na chvíli opouštíme pobřeží. Výhled je ale podobný, zelené hory, sněžné vrcholky, vodopády a ledovcová údolí.

Jedeme až na samý cíp ostrova Austvågsøya - do města Henningsvaer, které se samo rozkládá na několika drobných ostrůvcích, a vede tam soustava velmi úzkých mostů. Město (nebo spíše opět rybářská vesnice) je velmi malebné, se spoustou barevných domků, úzkých uliček, lodí a sušených ryb.


Postupem dne se začalo trochu vyjasňovat, a tak jsme konečně mohli naplno objevovat krásy pobřeží. Těšili jsme se na bílé pláže, ale bohužel jsme se zrovna trefili do přílivu. I tak ale bylo vidět, jak je voda křišťálově čistá - a studená jako led.

Ovce všude kolem cest byly samozřejmostí.

Takhle jsme různě popojížděli a kochali se až do večera, poté následovala večeře v tradiční restauraci. Hádáte správně, ryby (a škeble, krevety, krabi a velryby), které nejím, tvořily 90 % nabídky, takže jsem si vybrala jedno ze dvou hlavních jídel, které obsahovaly jiné maso. Hádám, že vegetariáni by si na Lofotech moc nepošmákli.

Den pátý: Svolvaer-Trollfjord a zpět (lodí), poté Svolvaer-Skibothn, asi 400 km a 6 hodin autem

Začátkem pátého dne nám končil pobyt ve Svolvaeru, ale vzhledem k tomu, že počasí bylo konečně pěkné, chtěli jsme si to tam ještě pořádně užít. Po odhlášení z hotelu jsme tedy vyrazili na výlet lodí, nebo spíše "safari na člunu". Navlékli nás do obrovských a super těžkých overalů, takže jsme všichni vypadali jako výstavní idioti. Tuším ale, že to mělo své bezpečnostní opodstatnění. Na gumovém člunu pro 12 lidí a s 800 koni jsme dostali naprosto typického domorodého průvodce, říkejme mu Olaf. Byl to člověk povoláním rybář (zjevně se naučil rybařit dříve než chodit), který nám neskutečně poutavě vyprávěl o tom, jak si váží ostrovů, ryb a rybaření. Norové totiž ryby nejen tupě loví, jako většina Evropy, ale také se o ně skutečně starají. Co bylo ale ještě poutavější, byly nádherné výhledy v okolí Svolvaeru na cestě do nejznámějšího fjordu v okolí - Trollfjordu.


A tohle už je samotný Trollfjord:

Konečně jsme viděli i pláže. Jak nám vysvětlit Olaf, na Lofotech se říká, že na jednu rodinu připadá jedna pláž.


A viděli jsme i několik orlů, kteří si na zavolání ochotně přišli pro rybu (turisti jsou spokojení a orel taky).


Protože jsme cestu zpět na chatu ve Finsku zahájili až dost pozdě odpoledne, rozhodli jsme se zvolit jinou trasu, strávit noc v Kilpisjärvi, následující den si udělat výšlap na horu Saanu a poté pokračovat zbylých asi 200 km do cíle. Trasa norským vnitrozemím však byla nekonečná, povolená rychlost se střídala ze 60 km/h na 80 a zpět a navíc jsme museli dávat pozor na soby a losi kolem cesty. Ke všemu začalo strašlivě pršet a po několika telefonátech jsme se dozvěděli, že v Kilpisjärvi je na noc všechno vyprodané. Když už se to zdálo být jako konec všech nadějí, našli jsme levný noclech v chatovém tábořišti ve Skibotn kousek od hranic s Finskem. Byly to v podstatě 4 stěny, 2 palandy, jeden malý stůl a dohromady asi 2 m2, společná koupelna v centru kempu, ale popravdě vše, co jsme na jeden nocleh potřebovali.

Den šestý: Skibotn-Kilpisjärvi, výšlap na Saanu, Kilpisjärvi-Kolari, asi 300 km autem

Noční prudký déšť sice ustal, tak jsme natěšení vyrazili směrem do Kilpisjärvi, města na samém cípu finského území. Místo ikonického tvaru hory, která je pro Sámy posvátná a stala se také logem vesnice Kilpisjärvi, jsme viděli jen spoustu mlhy a komárů. Nicméně takhle blízko už jsme to nemohli vzdát. Výšlap měl být 4 kilometry dlouhý (a 4 zpět) a zpočátku se zdálo, že skoro až na vrchol vedou dřevěné schody jako eskalátor. Tolik rodičů s kojenci na zádech jsem ještě nikde před tím neviděla. Po skončení úseku schodů se však trasa stala mnohem náročnější, ale také zajímavější. Nicméně mlha se nechystala nikam zvednout a chvílemi i prešlo. Z výhledu jsme neměli zhola nic, tak nás mohlo těšit jenom vynaložené úsilí. Užijte si alespoň zamlžený výhled ze sestupu pod mraky.


Teď už byla na plánu jen cesta zpět na chatu, večerní sauna, balení a příprava na další cestu.

Den sedmý: Kolari-Hämeenlinna, asi 900 km, x hodin autem

K tomu není snad co dodat. Hodně sezení v autě od rána do večera.

Den osmý: Hämeenlinna-Helsinki, Helsinki-Praha, opět asi 2000 km vzdušnou čarou

A najednou byl konec. Týden utekl hrozně rychle, obzvlášť když jsme strávili celou dobu někde na cestách. Výlet ale opravdu stál za to! Nebojte se Norska, vyražte za Lofoty!
 

Za norskými Lofoty (1)

24. července 2016 v 19:45 | Majka |  Výlety
Aneb jak jsem strávila týden na cestách.

Tento článek se trochu vymyká, protože není striktně finský, ale to nebyl ani ten předchozí, takže... Tenhle je o výletu do Finska za mojí finskou rodinou a následném výletu, který jsme poté společně podnikli až na Lofoty. Letošní norský výlet byl úplně jiný než ten první, který jsem podnikla už před dlouhými třemi lety a přesto o něm zde není ani zmínka - očividně bych to měla napravit. Lofoty jsou totiž místo, které splní naprosto všechno, co jsem si kdy představovala, když se řekne Norsko. Ale vraťmě se pěkne na začátek.

Rakouská kolej

2. listopadu 2015 v 10:00 | Majka
Co je nového? Tenhle článek se sice netýká Finska, ale můžu alespoň vysvětlit svoji dlouhodobou neaktivitu. Nuže... Bude tomu už skoro půl roku, co jsem zemi sobů zamávala šátečkem Marimekko. Na jak dlouho? Sama nevím. V současnosti jsou totiž moje povinnosti v trochu jiné zeměpisné šířce. Začal třeťák a škola nás vyšoupla na Erasmus. Teda povinně vyšoupla Finy, já z té depky odešla dobrovolně. A kamže?

Nuže, milé čtenářstvo - představuji vám svůj nový život v Rakousku! Zcela poprvé bydlím na koleji. Když se řekne kolej, na mysli mi vytane něco jako ty žumpy v Bubenči nebo na Strahově. Tady je to ovšem trošku jiné. Mám vlastní pokojík v bytě s jednou spolubydlící. Koupelnu má každý byt svou vlastní. A kuchyň máme společnou na jedno patro. Což o to, je poměrně skvostná a dala by se označit za sen každého průměrně zdatného kuchtíka. Ovšem to by s vámi na jednom patře nesměla bydlet ta největší prasata ve vesmíru, která mají naprosto neskutečný talent použít veškeré nádobí, pocákat celou kuchyni včetně sporáku, oken, podlahy a stolů od oleje, nechávat po sobě všude zbytky jídla, vína, obalů atd. A čekají, že to za ně máma uklidí nebo co.

Co dál? Denně nám tu společné prostory uklízí Frau uklízečka a každý pokoj uklízí jednou týdně. Už skoro ani nevím, jak se vytírá (hehe). Pak tady máme k dispozici i saunu, prádelnu, klavír a posilovnu (meh). Hádejte, kde asi trávím nejvíc času. Přestože jsem ze začátku měla obavy, nějak se mi podařilo překonat moje sociofobní sklony a stala jsem se součástí docela fajn partičky. Tvoří ji kupodivu tři Fini, moje německá spolubydlící, jeden sarkastický Španěl a dvě milé Korejky. Občas si vaříme společné večeře, pijeme alkohollizované nápoje, Majka nás všechny rozmazluje svými dorty a tak. Jo, docela to jde.

Co ve škole? Zjišťuju, že spoustu věcí už znám z minulých let a jiných předmětů. A buď jsem si vybrala dobré předměty, nebo to tak prostě je: nikdo nás nenutí do (ve finské škole všudypřítomných) naprosto zbytečných skupinových prací o ničem (těch, které byly vskutku zajímavé a přinesly nám nové poznatky a zkušenosti, bylo poskrovnu). Co mě ale zaráží, protože by mě to předtím nikdy nenapadlo - docela jsem si zvykla na všeobecnou finskou familiární atmosféru, a tak mě vždycky trochu zarazí, když mě tady učitelé oslovují Ms. A já je musím oslovovat příslušně Mr./Mrs. a ne křestními jmény jako ve Finsku. Jo a mimochodem, zatímco píšu tenhle blog, bych se měla učit na první zkoušku tohoto semestru...

Tak ještě poslední věc. Může mi někdo vysvětlit tohle počasí? Je listopad, svítí slunce a přísahala bych, že je mi v lehké podzimní bundě horko. Venku stále kvetou růže, polovina listí ze stromů už opadala, na vinici se stále najdou nějaké zatoulané hrozny, na trávnících a zahrádkách kvetou sedmikrásky, petrklíče, divizny, fialky a na loukách zvonky, jestřábníky a vůbec taková směska všelijakých letních a jarních kytek. Takže... Je tohle ještě léto nebo už jaro? Protože to rozhodně není jenom podzim.


Ale jinak je tu krásně.
 


Je mi zima v sauně

5. května 2015 v 17:15 | Majka
Prý jsem se už 3 měsíce nepřihlásila na tenhle účet. A blog jsem nenapsala ještě déle. Pravda je, že jsem tenhle blog trochu podváděla s novým, osobním blogem, který nechcete znát, protože je plný temných věcí, které by se vám na mě nemusely líbit.

A ono vlastně ani nebylo o čem psát. Stojí to všechno pořád stejně za hovno. V poslední době hodně přemýšlím o tom, co vlastně dělám. A co chci dělat a co pravděpodobně budu dělat. Když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, tak jsem neměla nejmenší tušení. A pořád ho nemám, celý život mám pocit, že něco studuju, někam směřuju, NĚCO, NĚKAM, NĚKDY. Blíží se moje jednadvacáté narozeniny, a pořád nemám nejmenší tušení, co dělám.

Na co jsem sáhla, to se vždycky nějak posralo. A proto jsem se vždycky preventivně hnala za něčím novým. Na Česku se mi nelíbil ten hroznej bordel, chaos, věčný stěžování a tak celkově česká povaha. Ale jsem vlastně já tak moc jiná? A co je tady lepší, v zemi s téměř dvakrát větší nezaměstnaností, se znepokojivě častými brutálními vraždami a s ještě znepokojivějším množstvím neuvěřitelně nezvladatelných nerespektujících parchantů?

Co všechno mě tu mimo jiné už pěkně štve?

  • Obchody zavírají i na den matek.
  • Koupit si všechny ingredience na kuřecí vývar stojí skoro stejně jako nějaké polední menu v bufáči.
  • Alkohol je hrozný zlo, reklamy jsou zakázaný už i na pivo, a i to pivo by nejraději vyštípali ze supermarketů do Alka. Alkoholici nicméně čekají před Alkem na otvíračku, popadnou dvě lahve vodky a zmizí do parku/na ulici. Nikdo se taky nepozastavuje nad tím, že socky utrácejí stovky euro za loterijní lístky (nekecám, tuhle si přede mnou někdo v obchodě kupoval lístek do loterie za asi 126 euro) a hrací automaty jsou všude, v supermarketech i v kavárnách.
  • Rodiče nesmí na svoje dítě ani sáhnout, aby na ně nezavolalo sociálku.
  • A vlastně každý tu má nekonečná práva... jenom ne ty.
  • Všudypřítomná sluníčková politika. Nesmíš říct skoro nic, jinak jsi rasista, xenofob, homofob, antifeminista, fašista, zkrátka ve všech ohledech mnohem horší než Hitler.
  • Pejskaři nemusejí sbírat hovna. Takže jsou hovna všude. Na chodníku, na dvorku, na zahradě, v parku, na cestě. Pokud se chcete hovnům vyhnout, musíte být mimořádně dobří slalomáři.
  • Že s pronajímatelem (jedna společnost vlastnící spoustu studentských domů) už půl roku řeším porušovaní nočního klidu od sousedů. A že mi pokaždé odpoví stejně - že je to mrzí a že budou dotyčné nájemníky kontaktovat.
  • Že zdi paneláku (který má tedy jen 3 patra) jsou tak tenké, že mám pocit, jako by mi sousedi chodili chcát do skříně.
  • A neexistují tu smetáky! Jen cosi vysoké sotva metr spojené se stojací lopatkou. Možná pro někoho fajn, ale užitečné spíš na hokej.
  • A vůbec... že už i v sauně je mi zima. A v dopravních prostředcích zase vedro.
Ugh.

O hromadné dopravě podruhé

18. ledna 2015 v 9:30 | Majka |  Život ve Finsku
Tak jsem tu zas. Od mého příjezdu uplynul necelý týden, a už když pilot zahajoval přistávací manévr, začalo sněžit... A ještě nepřestalo. No dobře, chvílemi přestalo. Nicméně, co tím chci říct je, že Finsko zasypalo tolik sněhu, že si o tom čeští vlekaři s těmi jejich "ideálními podmínkami" a technickou břečkou můžou nechat jenom zdát. Silnice druhého největšího města v zemi připomínají krkonošské stezky na vrcholu lyžařské sezóny (když se tedy poštěstí ten sníh) a cesta autobusem do školy připomíná cestu skibusem do Špindlu. A právě doprava mě přivedla k dalšímu článku. Na toto téma jsem se už jednou rozhořčovala (částečně zde), ale zdá se to být nevyčerpatelnou studnicí nových úsměvných poznatků. Toť moje dosavadní příhody:

Ach ty boty
Na tenhle fenomén jsem přes prázdniny skoro zapomněla. Ale Finsko se vám začne připomínat už v Praze v gate-u. Proč je tady tolik lidí v ponožkách - aha. Letím do Finska. Spousta Finů totiž z nějakého důvodu považuje jakýkoliv dopravní prostředek za natolik domácké prostředí, že si tam musí sundat boty. Linkové autobusy, vlaky, letadla, někteří to dělají i v hospodách. Nad tím mi zůstává rozum stát. Milí Finové, je sice fajn, že se vám nepaří nohy, ale měla bych pro vás dvě drobné poznámky: 1. Ne každý se rád dívá a hlavně čichá vaše nohy, které rozhodně nevoní po fialkách. 2. Kdybyste všude nechodili ve vlněných ponožkách a pohorách, možná by se vám ty nohy tolik nepařily. Díky.

Dálnice jako bílá pláň
Tento jev už jsem jednou zažila - v zimě 2011 v Rovaniemi (na severu sice dálnice téměř neexistují, ale kolem města pár kilometrů čehosi takového je). A to se mi tahle podívaná naskytla jen z mostu. Můj druhý zážitek je trochu čerstvější, necelý týden starý. Bylo kolem dvou hodin ráno, jela jsem autobusem po jedné z hlavních dálnic - Helsinki-Tampere. Jenže ta dálnice nebyla vidět, jenom bílá pláň se svodidly uprostřed. Autobus si razil cestu závějemi a chumelenicí a stěrače beznadějně zamrzaly na okně, až se divím, jestli řidič vůbec něco viděl nebo jel "na jistotu". Silničáře jsme potkali cestou asi dvakrát, ale zásadně jeli jen v protisměru. Hmm. Na místo určení jsem dorazila s půlhodinovým zpožděním, nicméně jsem byla velmi vděčná za to, že jsem ještě naživu.

Fronta? Co?
Další zajímavý poznatek je neschopnost Finů stát ve frontě. Jeden z učitelů nám to kdysi potvrdil, že prý jsou z toho nervózní. Hádejte co, já taky nerada stojím ve frontě, ale tenhle malý vynález je tu od toho, aby nám všem trochu usnadnil čekání na autobus. Jak to tedy vypadá v praxi? No zezačátku jsem byla blbá slušňačka a vždy si na zastávce trapně stoupla za toho posledního. Jenže jak se trousí další a další lidi, myslíte si, že si zase stoupnou za vás? Omyl. Pravý Fin se prostě nasere co nejvíc dopředu, hodí batoh do sněhu (WTF?) a čeká. Takže když si hezky stojíte dejme tomu jako třetí v pořadí na zastávce a hledíte si svého, musíte počítat s tím, že přijde minimálně dalších pět lidí a prostě se postaví buď před vás nebo úplně před všechny. Pak se najednou divíte, jak je možné, že jste začínali na tak výhodném místě, a najednou nastupujete skoro jako poslední. Zvláštní je, že to všem připadá úplně normální.

Batohový chuligán
Tohle se děje asi všude a vymýtit tento zlozvyk se zdá nemožné. Level Finland: Pokud v autobuse sedíte v uličce, snažte se co nejvíc uskromnit, abyste neschytali palbu od všech lidí a tašek, co projdou kolem vás. Stejně to schytáte, ale možná ne tolik. Nejhorší, co se může stát, je však rebel s batohem. Ten největší kretén si stoprocentně stoupne vedle vás a batohem vyráchaným ve sněhu (viz předchozí odstavec) vás bude v každé zatáčce mlátit přes hlavu. Protože si ho prostě NEMŮŽE sundat.

Bez čepice ani krok
Nejprve tedy musím uvést na pravou míru, jak to s těmi čepicemi je. Chlapci a chlapi většinou čepice v zimě nosí. Ale z ženami je to zapeklité. Přibližně do 15 let, kdy je vliv rodičů ještě znát, dívky také většinou nosí klasické čepice s bambulemi. Důchodkyně též. Ale mezi 15 a řekněme 60 lety dívky a ženy čepice nenosí, ani kdyby byla absolutní nula a z nebe padaly ledovce. A když už teda náhodou čepici mají, tak je to takový ten kousek hadříku na běžky, který mají nasazeny na špičce hlavy jako to u nás nosí typičtí "strejcové". Zato jsou omotány několika šálami, mezi kterými se jim naprosto ztrácí obličej.

A teď proč o tom mluvím. Tedy já osobně, když vlezu do autobusu, kde je milion lidí a asi dvě stě stupňů, tak opravdu nestojím o to, aby mi bylo ještě větší horko. Prostě si čepici, rukavice i šálu sundám. Jenže jsem jediná - ještě nikdy jsem neviděla, že by si nějaký Fin či Finka odepli byť jen knoflíček, radši se dál paří v těch šesti vrstvách, co mají na sobě. Takže boty vám vadí, ale tohle ne? Nechápu.

Výlet skibusem
Tahle příhoda mě potkala před pár dny. Jela jsem domů autobusem, a když jsem nastoupila, koukám, že autobus je plný dětí s běžkami. Došlo mi, že se asi vracely ze školního běžkového výletu. Naštěstí se chovaly spořádaně a během jízdy nikdo nepřišel o oko. Tak mě napadá, když tím autobusem jely asi 10 minut, to by cestu zpátky nezvládly na těch běžkách?

Dva roky na blogu

14. listopadu 2014 v 11:07 | Majka
Poprvé píšu článek na téma týdne. Většinou se totiž témata absolutně neshodují s hlavním tématem mého blogu, ale když jsem viděla "Moje první blogerské krůčky", řekla jsem si, proč ne. Takhle se alespoň mohu ohlédnout za svým dosavadním působením na blogu, zhodnotit, co se změnilo od začátku (což bylo už před více než dvěma lety, utíká to rychle!) až doteď. A když se nad tím zamyslím, změnilo se hodně.

Hle, toť můj první blog! - Rok ve Finsku

Zimní dovolená I.

11. listopadu 2014 v 20:42 | Majka
Zima se blíží. Pro ty milovníky zimy, kteří se nemohou nabažit sněhu a aktivit s ním spojených, napíšu několik tipů, kam v zimě vyrazit na nezapomenutelnou dovolenou! Jasně, ve Finsku je zima (většinou) všude. Pro Finy samotné to ale nic není, když chtějí pořádnou zimu, vyrazí na sever. Za polárním kruhem je totiž sníh a mráz (zatím) celkem zaručen a to až na polovinu roku! A k tomu navíc polární záře, milí domorodci a krotká divoká zvířátka. Řeč bude o různých lokalitách v Laponsku.

Ptáček - toto konkrétně je kuukkeli, česky sojka zlověstná - žádné zlo nevěstí, naopak si rád vezme kousek sýra přímo z vaší dlaně.

Krize středního věku

2. listopadu 2014 v 12:24 | Majka |  Depresivní koutek
Někdo si může myslet, že na krizi středního věku ještě nemám nárok. Že mi v tom trochu překáží věk. Tak vám povím, že ačkoliv jsem stále ještě o něco mladší, kvůli finskému podzimu se cítím jako lítostivá žena v přechodu.

Stala se ze mě regulérní poustevnice. Jsem skoro jako Bridget Jones, akorát nejsem single. Teda prakticky vzato jsem, protože my sun and stars žije v zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, daleko odsud. Takže většinu času trávím sama, čímž se ještě více prohlubuje moje sociální fóbie. Ne, že bych nechtěla chodit ven, ale děsím se kontaktu s lidmi, takže radši nikam nechodím, když nemusím. Navíc je venku zima, tak proč bych tam chodila :)

Finské student-friendly reggae

28. září 2014 v 13:32 | Majka |  Kultura
Studentská města ve Finsku mezi sebou soupeří o to, které z nich nejlépe vyhovuje nárokům studentů. Dokonce se pořádají festivaly, jako ten, který jsem navštívila u nás v Tampere. Městské organizace a sponzoři se mohou přethrnout, aby studentíkům dokázaly, že pro ně chtějí jen to nejlepší. To je určitě skvělý přístup, ale k dokonalosti zatím dospěl asi tak jako Česká pošta. Proč? Tak předně nechápu, proč je Finsko snad jediná země v Evropě, kde neplatí ISIC - MEZINÁRODNÍ studentské ID. Slyšíte to, Finové? Mezinárodní. Vaše modré kartičky jsou sice super, ale tušíte vůbec, že tím každoročně odrazujete potenciální zahraniční návštěvníky a otrávíte tak jejich dovolenou tím, že musí za vše platit plnou cenu, i když jsou prokazatelně studenty? A víte taky, že ta vaše čupr modrá kartička v ostatních zemích Evropy nikoho nezajímá?

Jsou tu ještě další věci týkající se finanční podpory, nedostatečné výuce jazyků atd. pro zahraniční studenty, ale s tím se teď zdržovat nechci. Nicméně jsem trochu odbočila od tématu, tak se vrátím k festivalu, o kterém jsem prve začala psát. Navštívila jsem ho s kamarády. Má očekávání byla asi následující: typická finská párty, kde vystoupí nějaká kapela a posléze i finská reggae hvězda Jukka Poika, natřískaná hala plná studentů se opije a bude si užívat večer. Má očekávání se nicméně trochu lišila od skutečnosti, nikoli však v horším.

Díl V. - O nemocích a jiných pletichách

22. září 2014 v 20:34 | Majka |  Depresivní koutek
Delší odstávka byla způsobena malfunkcí blog.cz, přílišnou časovou náročností povinností školních a také nemocí a s ní souvisejícím rozhodnutím začít sledovat Game of Thrones. Teď již k blogu samému.

Uff. Po dlouhé době na mě nalezla nějaká zdejší chřipka. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy kvůli nemoci musela zůstat doma, asi ještě na střední. Moje imunita se dlouho bránila finské chrchlající kultuře, ale tentokrát už jsem neodolala. Fini totiž zásadně neřeší chřipky a nachlazení, přeci kvůli tomu nezůstanou doma, natož aby šli k doktorovi (který by vám prý mohl říct, že si to jenom vymýšlíte), pokud to není opravdu vážné a akutní. Výsledkem je, že celé město chcrchlá jako o život. Spolubydlící, polovina autobusu, polovina školy; nakupující v supermarketu pčíkají nad regálem s ovocem.


Kam dál